BET LECHEM - vnitřní domov

Pavel Mráček - o Panně Marii Guadalupe

Obraz Panny Marie – je znám po celém světě. Zázrak Mariin, zcela neuvěřitelné skutečnosti, přesahující možnosti lidské techniky, zkoumali experti z NASA - Prof. Philips Callahan, Dr. Richard Kuhn (nositel Nobelovy ceny za chemii) a celá řada vědců a odborníků, kteří provedli mnoho analýz.

Ing.Pavel Karel Mráček OP říká (a také uvádí v knize Zjevení Panny Marie v Mexiku - nakl. Matice cyrilometodějská), že Panna Maria Gudalupská je v Mexiku a v Latinské Americe všudypřítomná v domácnostech i na místech veřejných. A to nám potvrdila i autorka dokumentu J.K.Studničková, která v Mexiku natáčela. Plášť s vyobrazením Panny Marie Gudalupské se z neznámých důvodů zachoval jako inverzní barevný film ve fotoaparátu, který neviditelnou madonu zachytil. Tento závěr podpořil i zástupce firmy Kodak v Mexiku, který v roce l963 prohlásil, že obraz se na plášti se svou podstatou mnohem více podobá fotografii než namalovanému obrazu. Na obraze není barvivo rostlinného, živočišného ani nerostného původu. Barvy jsou stále živé a jakoby jsou vyzařovány nad látkou, podobně jako u Torínského plátna.

Nejpodivuhodnější je na obraze Mariino oko, ve kterém se pod mikroskopem zrcadlí množství postav odpovídajících podobou portrétům tehdejších účastníků.

Dále pak bylo na obraze v části lůna Panny Marie zřetelně slyšet údery srdce. K tomu ukázaly videozáběry režiséra Johna Birda na tom samém místě pohyby, jaké bývají u ženy v posledním měsíci těhotenství. A tak dále.

Poutní místo je součástí města Mexico City. Obyvatelé země Mexika před 500 lety v době zázraku byli Aztékové. Měli velikou kulturu a své náboženství, které bylo kruté. Přinášeli bohu (opeřený had) lidské oběti, až 20 tisíc ročně. Na pyramidách obětovali otroky a válečné zajatce tak, že jim rozřízli hruď, vyrvali bijící srdce, vypili krev a nakonec oběť snědli. Do této situace přišli do Mexika Španělé a zanedlouho se stala fantastická událost. Stalo se 10. prosince 1531, kdy se Indiánovi Juanu Diegovi zjevila Panna Maria. Po této události se nechalo pokřtít 8 milionů Aztéků. A dnes je místo zjevení, se svými 20 miliony poutníky ročně, jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě.

Panna Maria jako naše útočiště, hájemství a vnitřní domov, který ona sama pak vytváří pro Krista ve svém lůně, zvláště pak její těhotná podoba z Guadalupe. A o ní nám v novém díle cyklu Bet-Lechem vypráví dominikánský terciář Pavel Mráček v pražském Arcibiskupském paláci a okolí.

Cyklus: Bet Lechem

BET LECHEM (z hebrejštiny dům chleba) Betlém – archetyp vnitřního domova. Cyklus portrétů o hledání domova v nás. Televizní cyklus portrétů o hledání vnitřního domova. Autoři cyklu - scénář a režie: Jana Kristina Studničková, Otakáro Maria Schmidt Kamera: Otakáro Maria Schmidt Střih: Jana Studničková Cítíme se jako cizinci ve vlastní zemi nebo jsme v cizí zemi jako doma? Proč jezdíme na dovolenou do cizokrajných zemí? Duše může být tím domovem a pocit cizince pak jako stín na ní. Návštěvou v cizích krajích se o sobě dozvíme něco důvěrně známého. Dozvíme se o sobě něco na základě toho, jak žijí druzí. Jak vnímají ti lidé svůj domov venku a uvnitř? Odkud až kam je ten domov? Fyzický domov je rodný dům, rodiče, kostel, fotografie z dětství… Vnitřní obraz domova pak mohou být vzpomínky, vlastenectví, krajiny snů, víra… Archetypem vnitřního domova je Betlém. Bet-lechem znamená v hebrejštině dům-chleba, tedy místo, kde je k nalezení to nejzákladnější pro život. Dům pokrmu, který je spolu s vodou jakoby synonymem života. Dokonce bychom mohli říci, že je to místo, odkud život pramení, či je jeho zřídlem. Co se v domě (domově) děje, děje se v našem nitru. My sami jsme často tímto domovem. Jsme fyzická architektura našeho vědomí i nevědomí. Vše co se děje na fyzické úrovni, děje se i v duchovní úrovni. Když přesadíme své kořeny do jiné půdy, je pro nás důležitější původní zahrádka - místo narození, genius loci (lat. překlad-strážný duch, duše, paměť-místa) a nebo genus (rod, původ, počátek), krev, národnostní příslušnost, kterou si neseme sebou. Průběh svého života v prostoru a čase, od kolébky do hrobu, si člověk odedávna představoval jako zvláštní druh cesty. Jakou krajinou vede, v co se proměňuje, jaký je její cíl a na jaké překážky na cestě narazíme? Dnešní evropský člověk žije ve světě, jehož duchovní kořeny jsou přes všechna protichůdná hnutí jak antické a židovské, tak křesťanské. Kromě toho je v nás více středověku, než si myslíme. Pod tím je však ještě hlubší vrstva náboženské zkušenosti, pocházející z nejstarších dob lidské kultury. Tato minulost, tyto náboženské archetypy se ve vizích či snech vynořují. Pomocí jejich prastarých podobenství je možné nejadekvátněji vyjádřit naši nynější situaci, že všeobecné lidské uctívání numinóza, božství, posvátna, nepostižitelných, avšak působivých prapůvodních sil, má stále své místo v naší psyché. Je toto náš nejhlubší domov a dá se objevit archelogickými vykopávkami a nebo cestováním?