BET LECHEM - vnitřní domov

44. díl
Jan Balík – Světové dny mládeže
Cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

ThDr. Jan Balík, PhD. je český římskokatolický kněz, člen hnutí Fokoláre a ředitel Sekce pro mládež České biskupské konference. S Jendou, jak mu říkají mladí, se projdeme po Krakově v době konání Světových dnů mládeže a ponoříme se do atmosféry nejen v Českém národním centru. „Mládí a čistotu v nás je třeba opatrovat a chránit a jak říkal zakladatel Světových dnů mládeže svatý papež Jan Pavel II., který mě byl celoživotní posilou, nebezpečí totalit nacismu a komunismu vystřídala ideologie liberalismu a dá-li se tak říci náboženství zla se svými průvodními jevy – genderismu, hyperkorektnosti, relativismu, feminismu apod. a je naší povinností mládež vést a upozorňovat je na to“. Světové dny mládeže (SDM) je označení pro celosvětová setkání mládeže (16–30 let) pořádaná katolickou církví, konkrétně papežskou Radou pro laiky (část Kurie) a hostitelskou zemí. Setkání mají původ v iniciativě papeže Jana Pavla II. Jeho nástupci v této tradici pokračují. Každé SDM má svoje logo, hymnu a motto z Bible, které vybírá papež.

Bet Lechem

BET LECHEM (z hebrejštiny dům chleba) Betlém – archetyp vnitřního domova. Cyklus portrétů o hledání domova v nás. Televizní cyklus portrétů o hledání vnitřního domova. Autoři cyklu - scénář a režie: Jana Kristina Studničková, Otakáro Maria Schmidt Kamera: Otakáro Maria Schmidt Střih: Jana Studničková Cítíme se jako cizinci ve vlastní zemi nebo jsme v cizí zemi jako doma? Proč jezdíme na dovolenou do cizokrajných zemí? Duše může být tím domovem a pocit cizince pak jako stín na ní. Návštěvou v cizích krajích se o sobě dozvíme něco důvěrně známého. Dozvíme se o sobě něco na základě toho, jak žijí druzí. Jak vnímají ti lidé svůj domov venku a uvnitř? Odkud až kam je ten domov? Fyzický domov je rodný dům, rodiče, kostel, fotografie z dětství… Vnitřní obraz domova pak mohou být vzpomínky, vlastenectví, krajiny snů, víra… Archetypem vnitřního domova je Betlém. Bet-lechem znamená v hebrejštině dům-chleba, tedy místo, kde je k nalezení to nejzákladnější pro život. Dům pokrmu, který je spolu s vodou jakoby synonymem života. Dokonce bychom mohli říci, že je to místo, odkud život pramení, či je jeho zřídlem. Co se v domě (domově) děje, děje se v našem nitru. My sami jsme často tímto domovem. Jsme fyzická architektura našeho vědomí i nevědomí. Vše co se děje na fyzické úrovni, děje se i v duchovní úrovni. Když přesadíme své kořeny do jiné půdy, je pro nás důležitější původní zahrádka - místo narození, genius loci (lat. překlad-strážný duch, duše, paměť-místa) a nebo genus (rod, původ, počátek), krev, národnostní příslušnost, kterou si neseme sebou. Průběh svého života v prostoru a čase, od kolébky do hrobu, si člověk odedávna představoval jako zvláštní druh cesty. Jakou krajinou vede, v co se proměňuje, jaký je její cíl a na jaké překážky na cestě narazíme? Dnešní evropský člověk žije ve světě, jehož duchovní kořeny jsou přes všechna protichůdná hnutí jak antické a židovské, tak křesťanské. Kromě toho je v nás více středověku, než si myslíme. Pod tím je však ještě hlubší vrstva náboženské zkušenosti, pocházející z nejstarších dob lidské kultury. Tato minulost, tyto náboženské archetypy se ve vizích či snech vynořují. Pomocí jejich prastarých podobenství je možné nejadekvátněji vyjádřit naši nynější situaci, že všeobecné lidské uctívání numinóza, božství, posvátna, nepostižitelných, avšak působivých prapůvodních sil, má stále své místo v naší psyché. Je toto náš nejhlubší domov a dá se objevit archelogickými vykopávkami a nebo cestováním?