BET LECHEM - vnitřní domov

BET LECHEM - vnitřní domov: Leopold Mandič - svatý (zpovědník z Padovy)
13. díl
Leopold Mandič - svatý (zpovědník z Padovy)
Cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

Během putování po Itálii, kde jsme točili dokument Otakára Marii Schmidta o sv. Františkovi (Blázen z La Verny), jsme se ocitli v krásném italském univerzitním “městě mediků”, kde se narodila i moje babička, v Padově. Tam jsme objevili v kapucínském konventu ono poutní místo sv. Leopolda Mandiče, kde s námi s italskou energií P. Roberto, kněz kapucín, člen padovského konventu rozmlouval právě o tomto malém, ale srdcem velkém světci, zde působícího v malé cele na náměstí S. Croce nedaleko katedrály sv. Antonína Paduanského, ve které trávil většinu svého života zpovídáním. Jako by šel po stopách sv. Františka, milující všechno tvorstvo, obdařen božím darem prozřetelnosti konal zázraky a naplněn velkou láskou ke svým bratřím a všem lidem, kteří k němu utíkali, aby jim svátostí smíření a milosrdenstvím pomáhal snad k věčnému životu.
Jiří Bonaventura Štivar - provinční vikář, kvardián, národní asistent SFŘ z Kláštera kapucínů nám pak už v češtině v Brně vyprávěl o jeho životní cestě z dalmatské Boce Kotorské, kde se narodil, do kapucinského semináře, až do působení v padovském konventu. Sv. Leopold měl touhu propojovat východní a západní křesťanství, ortodoxní a katolické a tato misionářská touha se naplnila v oné malé zpovědnici, kde “východem” se stal každý člověk, který přišel žádat o duchovní pomoc.
Tyto dvě výpovědi navzájem dokreslují obraz vnitřního domova tohoto Bohem a lidem milovaného laskavého světce. Uvidíte také hrané scény znázorňující dobovou zpověď Leopolda Mandiče. Příjemné podívání přeje spoluautorka cyklu a režisérka Bet-Lechem Jana Studničková

Bet Lechem

BET LECHEM
(z hebrejštiny dům chleba)

Betlém – archetyp vnitřního domova.

Cyklus portrétů o hledání domova v nás.

Televizní cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

Autoři cyklu - scénář a režie: Jana Kristina Studničková, Otakáro Maria Schmidt

Kamera: Otakáro Maria Schmidt

Střih: Jana Studničková

Cítíme se jako cizinci ve vlastní zemi nebo jsme v cizí zemi jako doma?

Proč jezdíme na dovolenou do cizokrajných zemí?

Duše může být tím domovem a pocit cizince pak jako stín na ní.

Návštěvou v cizích krajích se o sobě dozvíme něco důvěrně známého.

Dozvíme se o sobě něco na základě toho, jak žijí druzí.

Jak vnímají ti lidé svůj domov venku a uvnitř?

Odkud až kam je ten domov?

Fyzický domov je rodný dům, rodiče, kostel, fotografie z dětství…

Vnitřní obraz domova pak mohou být vzpomínky, vlastenectví, krajiny snů, víra…

Archetypem vnitřního domova je Betlém. Bet-lechem znamená v hebrejštině dům-chleba, tedy místo, kde je k nalezení to nejzákladnější pro život. Dům pokrmu, který je spolu s vodou jakoby synonymem života. Dokonce bychom mohli říci, že je to místo, odkud život pramení, či je jeho zřídlem.

Co se v domě (domově) děje, děje se v našem nitru. My sami jsme často tímto domovem. Jsme fyzická architektura našeho vědomí i nevědomí. Vše co se děje na fyzické úrovni, děje se i v duchovní úrovni.

Když přesadíme své kořeny do jiné půdy, je pro nás důležitější původní zahrádka - místo narození, genius loci (lat. překlad-strážný duch, duše, paměť-místa) a nebo genus (rod, původ, počátek), krev, národnostní příslušnost, kterou si neseme sebou.

Průběh svého života v prostoru a čase, od kolébky do hrobu, si člověk odedávna představoval jako zvláštní druh cesty. Jakou krajinou vede, v co se proměňuje, jaký je její cíl a na jaké překážky na cestě narazíme?

Dnešní evropský člověk žije ve světě, jehož duchovní kořeny jsou přes všechna protichůdná hnutí jak antické a židovské, tak křesťanské. Kromě toho je v nás více středověku, než si myslíme. Pod tím je však ještě hlubší vrstva náboženské zkušenosti, pocházející z nejstarších dob lidské kultury. Tato minulost, tyto náboženské archetypy se ve vizích či snech vynořují. Pomocí jejich prastarých podobenství je možné nejadekvátněji vyjádřit naši nynější situaci, že všeobecné lidské uctívání numinóza, božství, posvátna, nepostižitelných, avšak působivých prapůvodních sil, má stále své místo v naší psyché. Je toto náš nejhlubší domov a dá se objevit archelogickými vykopávkami a nebo cestováním?