BET LECHEM - vnitřní domov

BET LECHEM - vnitřní domov: Zbigniew Ciendlik - polský kněz v Česku
3. díl
Zbigniew Ciendlik - polský kněz v Česku
Cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

Zbigniew Czendlik (přezdívany Zibi) se narodil 6.9.1964 v Brenne v Polsku.
V Katowicich a Warszawie absolvoval teologická studia. Vysvěcen na kněze byl v roce 1989 a v roce 1992 poslán na výpomoc do Česka.
Začínal v Náchodě a od roku 1993 až dosud působí v Lanškrouně, a proto jsme jej tam s kamerou navštívili. Na otázku, co tvoří jeho domov, odpovídá: „Tam kde je hospoda, postel a kostel“. Točili jsme s ním i v srdci Evropy matičce Praze, pojídali jsme s ním chléb a hovořili jsme o Betlému jako vnitřním domově.
Proslavil se přátelstvím s českými celebritami. Učinkoval v mnoha televizních pořadech, ve kterých by kněze rozhodně nikdo nečekal. Je známý svými příspěvky v rozhlase a novinách.

Bet Lechem

BET LECHEM
(z hebrejštiny dům chleba)

Betlém – archetyp vnitřního domova.

Cyklus portrétů o hledání domova v nás.

Televizní cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

Autoři cyklu - scénář a režie: Jana Kristina Studničková, Otakáro Maria Schmidt

Kamera: Otakáro Maria Schmidt

Střih: Jana Studničková

Cítíme se jako cizinci ve vlastní zemi nebo jsme v cizí zemi jako doma?

Proč jezdíme na dovolenou do cizokrajných zemí?

Duše může být tím domovem a pocit cizince pak jako stín na ní.

Návštěvou v cizích krajích se o sobě dozvíme něco důvěrně známého.

Dozvíme se o sobě něco na základě toho, jak žijí druzí.

Jak vnímají ti lidé svůj domov venku a uvnitř?

Odkud až kam je ten domov?

Fyzický domov je rodný dům, rodiče, kostel, fotografie z dětství…

Vnitřní obraz domova pak mohou být vzpomínky, vlastenectví, krajiny snů, víra…

Archetypem vnitřního domova je Betlém. Bet-lechem znamená v hebrejštině dům-chleba, tedy místo, kde je k nalezení to nejzákladnější pro život. Dům pokrmu, který je spolu s vodou jakoby synonymem života. Dokonce bychom mohli říci, že je to místo, odkud život pramení, či je jeho zřídlem.

Co se v domě (domově) děje, děje se v našem nitru. My sami jsme často tímto domovem. Jsme fyzická architektura našeho vědomí i nevědomí. Vše co se děje na fyzické úrovni, děje se i v duchovní úrovni.

Když přesadíme své kořeny do jiné půdy, je pro nás důležitější původní zahrádka - místo narození, genius loci (lat. překlad-strážný duch, duše, paměť-místa) a nebo genus (rod, původ, počátek), krev, národnostní příslušnost, kterou si neseme sebou.

Průběh svého života v prostoru a čase, od kolébky do hrobu, si člověk odedávna představoval jako zvláštní druh cesty. Jakou krajinou vede, v co se proměňuje, jaký je její cíl a na jaké překážky na cestě narazíme?

Dnešní evropský člověk žije ve světě, jehož duchovní kořeny jsou přes všechna protichůdná hnutí jak antické a židovské, tak křesťanské. Kromě toho je v nás více středověku, než si myslíme. Pod tím je však ještě hlubší vrstva náboženské zkušenosti, pocházející z nejstarších dob lidské kultury. Tato minulost, tyto náboženské archetypy se ve vizích či snech vynořují. Pomocí jejich prastarých podobenství je možné nejadekvátněji vyjádřit naši nynější situaci, že všeobecné lidské uctívání numinóza, božství, posvátna, nepostižitelných, avšak působivých prapůvodních sil, má stále své místo v naší psyché. Je toto náš nejhlubší domov a dá se objevit archelogickými vykopávkami a nebo cestováním?