Barva lásky

„Barva lásky“ není životopisem umělce. Vycházeje z konkrétního příběhu Marka Ivana Rupnika, který je na celém světě známý mozaikami v kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu, v Lurdech a ve Fatimě, ale i z událostí, které poznamenaly dějiny jeho země a jeho dětství, nahlédneme do procesu umělecké tvorby.Film ukazuje, že umění, chce-li být opravdové, musí se vyrovnat se životem. Historie, krev, kterou je potřísněné, i velké otázky všech, mohou zůstat jen matnou hmotou, tak jako černá tučná čára na papíře. Ale stejně tak, jako umělec používá uhlík, aby načrtl to, co se vzápětí promění v barevné umělecké dílo, i to, co se v životě na první pohled jeví jako tma a poranění, může být proměněno ve světlo. To, co ve tmě utrpení snášíme z lásky, na druhém světě není tmou, ale světlem. Ten, kdo miluje, dříve nebo později zemře, protože se stravuje, jelikož láska se projevuje v oběti. Člověk se upíše smrti, ale zůstane zapsán ve zlatě. Potom i ten černý uhlík, kterým se zde na zemi píše láska, utrpením a smrtí se proměňuje na barvu lásky, tedy na barvu světla.Umění tak odhaluje cestu proměny bolesti, zla. Umělec, podobně jako včela, hledá paprsky světla a střípky barvy a postupně skládá své dílo, které se tak stává svědectvím životu.A protože síla, která proměňuje, se nazývá láska, i umělecké dílo, které z ní čerpá, není určeno pouze pro jednu osobu: když umělec pracuje s kamenem, snaží se s ním pracovat tak, aby získal svůj obličej; cítí tuto sílu, která jej proměňuje a uchvacuje ze samoty ke společenství. Výsledkem je chorální dílo, plod ateliéru, který stále zůstává společným pracovištěm.